Esej: Nezvratné putování s uměleckým ruksakem

"Jednoho dne, někde - kdekoli, neochvějně, najdete sami sebe, a to, a jedině to, může být nejšťastnější nebo nejtrpčí chvíle vašeho života."
- Pablo Neruda

Připravte se: tohle psaní bude celkem neučesané, neohrabané a ryzí. 

Nejsem jedna z těch, co by od útlého věku věděla, čím se chce celý život zabývat, jako tomu bylo například u George Orwella. Ať už to byl shluk osudových náhod, kterému Carl Jung říkal synchronicita, či to svým způsobem byla vědomá volba, do dnešního dne jsem na hraně spíše tápající a hledající v rozlehlých krajinách umění. Osvícení lidé tvrdí, že je výhoda, pokud člověk neustále hledá a objevuje. Rozvíjí tím osobnost a ukotvuje svoje místo ve světě. Myslím, však že každá mince má dvě strany a nikomu z nás na Zemi nenáleží určovat jaká cesta je pro druhého ta správná či lepší. Věřím, že každý z nás v sobě nosí svobodu rozhodování o vlastním životě a dle toho se odvíjí dál ta daná cesta.

U mě to budou bezmála tři dekády, během kterých jsem vystřídala scénický tanec za fotografii a tu za film, později film za ilustraci a nyní se začínám více zabývat grafikou. Za tu dobu jsem pochopila, že některá rozhodnutí vyžadují svůj specifický čas, který je ideálně doplněn o průběžnou reflexi, toho, jakému směru věnovat další krok. Nevyhnutelně k tomu patří křižovatky, slepé uličky, klikaté cesty i cestu do kopců, vedoucí zpátky do údolí. Do toho se derou další nevyhnutelnosti každodenního života jako vztahy, lásky, zdraví a v neposlední řadě osobnost a rodové dědictví. Úděl mého vývoje k výtvarnému umění beru bodře, jak jen jsem schopna. Avšak ne málokrát jsem musela určitou situaci opustit a neotáčet se zpět, abych si zachovala zdravý rozum. Byly to jedny z těch těžších životních zkoušek.

Jedna taková záležitost mě potkala krátce po dokončení postgraduálního studia na jihu Anglie. Během mého pobytu na univerzitě se moji spolužáci zocelovali ve svých dovednostech, mezitím co můj vnitřní svět se rozpadal a rok na to se plně projevilo, že nemám žádnou stabilní půdu pod nohama. Vrátila jsem se zpátky do Čech s očekáváním skvělých vyhlídek, ale skutečnost mi naservírovala tvrdou lekci, ze kterou jsem si nedokázala poradit. Iniciace do dospělosti v podobě zásadního osamostatnění se nekonala tak rychle. Začala se u mě projevovat psychická křehkost. Když se na celou situaci dívám zpětně (v nynější době asi se šestiletým odstupem), potřebovala jsem upadnout, abych se mohla znovuzrodit z popela jako to dělávají ptáci Fénixové. Zásadně jsem si poprvé v životě začala srovnávat věci v hlavě. A musela jsem připustit, že do filmařského světa nějakou dobu patřit nebudu. Opustila jsem tak velký sen, pro který jsem roky žila a tvrdě na něm pracovala. V koutu duše věřím, že pokud zocelím svoje komunikační dovednosti, časem se mi, za odměnu, podaří stvořit další audiovizuální projekt.

Všechno se děje z nějakého důvodu, a tak jak jsem nechala jít svůj velký sen o zlatém plátně, začal se u mě projevovat splín. Ten jsem řešila pomocí abstraktní malby. Bylo to temné a nesourodé, ale zakousla jsem se do nové cesty a začala jsem tomu dávat tvar a hodnotu, studiem kresby, malby a barev. Objevilo se pár zakázek na ilustrace a z kraje následujícího roku se chystám na kurz grafického designu. Předpokládám, že celý ten následující rok, budu muset daleko více zabrat, abych se dostala na rovinu standartu v grafické praxi. To, co bude dál se předestře, až během procesu.

Zkušenost, kterou zde popisuji není nijak výjimečná, ale je v ní síla ducha. Víte upadla jsem opravdu dost hluboko, na hranu věcí mezi nebem a zemí, kterým málokdo, pokud vůbec někdo je schopen v plné míře porozumět. Ponořila jsem se do knih od Carla Junga, který tyto věci velmi dobře vysvětluje. Pro ty zvídavé doporučuji, jako základní knihu "Člověk a jeho symboly". Opírala jsem se o přednášky českých přednášejících jako je Pjer la Šéz a dalších. Byla jsem na pokraji svých sil, kdy mi došlo: "zastav se". Najít rovnováhu mezi radami od druhých a vlastní intuicí jsem si zvědomila až za čas.

Závěrem bych chtěla říct, že ať upadnete jakkoli hluboko, dá se najít síla překonat omezující myšlenky, sebrat se a znovu se naučit chodit. Osobní vůle je opravdová a existující. Kterého vlka budete krmit?